Láska na pár kliků aneb sveden algoritmy jednoho nejmenovaného technologického giganta.

Takto jsem před drahně lety (ne)chtěně spadl do náruče neo-progresivistů AIRBAG poté, co jsem se snažil rozšířit si hudební obzory. Objevení kapely, která toho času měla na kontě už tři dlouhohrající desky, bych přirovnal k procházce po oblíbené ulici, jež přes noc prošla náhlou rekonstrukcí. Cesta sice zůstala stejná, jenom ten nečekaný pocit z proměny prostředí, které doposud představovalo jakousi rutinní jistotu byl maximálně osvěžující.

Trojlístek hudebníků z Osla si pro nahrávání zve a tvoří s celou řadou hostujících kolegů z branže a recenzovaný opus je v pořadí šesté album vzdávající hold především ikonám psychedelického rocku PINK FLOYD. Proto není potřeba dlouze vysvětlovat, že úsilí těchto šikovných Norů spočívá v trpělivém budování hudebních nálad.

Aktuální pětice skladeb se vtěsnala do 47 minutové stopáže, která při vzdušné produkci a střízlivém využívání všech instrumentů doslova vybízí k opakovaným poslechům. Zejména pro progrockové nadšence zde záhy musím vložit varování Ministerstva korektnosti a objektivity a to: „Konzumace návykové látky bude variací na již dříve slyšená témata“. Každopádně hned druhým dechem bych měl dodat, že apriori diskvalifikace podobné tvorby jen na základě zdánlivě suchého faktu by byla tristní chybou.

Ať už si o přídomku „neo“ můžeme myslet cokoliv, AIRBAG si tento nebere nadarmo. Na rozdíl od výše uvedených inspirátorů jsou seveřané ve svém rozjímání o dost přímočařejší, přičemž jejich výrazivo určitě nepostrádá jasně čitelné kontury vlastního rukopisu. Norové hudebně nic nekomplikují, role jednotlivých instrumentů jsou až minimalistický seštelované a vokály jen elegantně popisují stav duše hudebního soukolí. Několikrát se jsem nabyl dojmu, že naslouchám špičkovému konverzačnímu dramatu, ve kterém neexistují vedlejší role a ta hrstka hlavních aktérů je natolik silná, že nemá potřebu nějak přehrávat resp. zbytečně na sebe strhávat pozornost.Zkrátka bez volánků, strohá a jasná Skandinávie.

„The Century Of The Self“ si vypůjčuje název od čtyřdílného britského dokumentárního seriálu, jenž se zabývá praktickým využitím teorií Sigmunda Freuda za účelem ovládaní davů a dle skupiny podobné poselství přináší kompletní textová složka, která je ruku v ruce s hudebním doprovodem zkomponována nanejvýš srozumitelně a přitažlivě. Milovníci rytmické sekce, zvláště pak tlustých strun, by skutečně neměli najít příliš důvodů k brblání, protože právě tady dílo odhaluje značnou dávku osobitosti. A corpus delicti v podobě majstrštyku „Erase“ s naprosto uhrančivou, místy až soft-industriální atmosférou a záblesky rifů z encyklopedie Alexe Lifesona (RUSH) budiž tím nejlepším poutačem.

Novinka naproti svým předchůdcům dodává i dosti sladkého new-wave aroma. Za nástup v „Tyrants And Kings“ by se vůbec nemuseli stydět TEARS FOR FEARS a klávesové partitury u „Tear It Down“ jako by vypadly z lexikonu Martina Goreho či Alana Wildera. Konečně i ty kytarové okamžiky přebírající štafetu od veterána Davida Gilmoura jednoznačně nejdou odbýt spojením "bohapustá kopírka", spíše dávají vzpomenout na onen omletý příběh o žákovi, který nejen s velkým respektem, ale i velkou přidanou hodnotou vyučuje látku svého oblíbeného kantora.

Během uplynulé dekády jsem ve společnosti AIRBAG strávil opravdu hodně času a na konci tohoto elaborátu mohu „The Century Of The Self“ zodpovědně prohlásit za nejkompaktnější dílo v diskografii formace. Je to album se specifickým tahem na branku., které není těžké vstřebat, které však nevyznívá lacině, a které se, nevím proč, neoposlouchá.